Krůpěje přerůstají v kapičky nálad.

Stesk, úzkost, bezmoc........ v každé z nich

je ukryto jedno nemilé tajemství.

Vodopád slzí je bezedný.

To moře z kapek snad co nevidět

přeteče v bouři emocí.

Neviditelné síly se mnou zmítají

do všech stran,

jako vichřice s osamělým stromem.

Ztrácím nejen barevné listí,

které mizí nenávratně v dáli.

Všude kolem je tma, zima,

sychravo. Všude kolem duše mé.

Ten ledový pláč

ale náhle přináší úlevu!

A já mám najednou pocit,

že mé větve opět začínají kvést

barevnými kvítky.

Každý další rozkvete,

když na něj dopadne další

z mých hořkých slzí.

A přitom jsou ty květy

plné sladkého medu.

Ten pláč má kouzelnou moc.

Moc očistit mě od jedových zubů

svíjící se zmije a tak trpce syčící.